Proč?

Tak mě tak poslední dobou napadá... Proč svět hledí hlavně na to, co je špatné?

Například taková maličkost jako jsou známky ve škole. Proč si někteří učitelé vymýšlí pravidlo, že nemůžeme dostat o víc než stupeň lepší známku na vysvědčení, než je naše nejhorší známka z důležitých písemek? Proč podle jeho pravidla nemůžeme dostat 2 nebo 3 když máme jedinnou 5? Copak má špatná známka větší význam než dobrá? Proč to není naopak? Proč to není tak, že by jsme nemohli dostat známku nejvíce o jeden stupeň horší, než je ta nejlepší? To není o dost těžší naučit se jednou na jedničku, než kvůli nedostatku času na přípravu dostat za 5?

Nebo jinak. Proč ve zprávách najdeme hlavně samé špatné zprávy? Opravdu všechny lidi zajímá to, kolik lidí kde umřelo na silnici? Která superhvězda se s kým rozešla, kdo se kde opil a kdo komu jak nadával? Proč není v televizi víc pořadů jako je například Gejzír na čt1. Pořadů, ve kterých ukazují lidi, kteří jsou v něčem dobří. Velké úspěchy "obyčejných" (žádných celebrit) lidí. Radosti a krásy všedních dní. Upřímně nevěřím, že by se do takového pořadu nenašla náplň. Proč nám raději místo toho ukazují jak byla nějaká stará bába uvězněná pod kořenem stromu nebo to, že voda v -10°c OPRAVDU ZMRZNE! 

Proč tolik lidí připomíná něčí chyby? Proč, když se o někom mluví, nezmiňují se především jeho pozitivní stránky? Málokdy od někoho slyším: Hej, vidíš tam toho? To je Lukáš! Takový borec... Ten umí to a to, vždycky ochotně pomůže a poradí. Nedávno vyhrál krajské kolo ve fotbale a krásně zpívá!

Nekompenzujeme si náhodou něco tím, když se zbytečně hrabeme ve špatnostech ostatních? Není náš zájem o negativní věci jen projevem nelásky? Vždyť kdo z těch, kdo rozdávají lásku všude kolem sebe, hledí na chyby ostatních? Kdo z nich se o ně zajímá? Pro koho z nich jsou důležité?

Je zvláštní, že když nám člověk ublíží nebo nás zradí, pamatujeme si to dlouho. A těžko k tomu člověku znovu hledáme důvěru. Proč vlastně nějaký fakt dobrý skutek, který nám pak udělá, nám nedá důvěru zpátky? Není to tím, že máme málo lásky? Proč máme pořád tolik pochyb a obav? Proč se vlastně tolik bojíme? V Bohu máme přece jistotu. I když nám někdo ublíží, Jemu to můžeme svěřit a On to dokáže proměnit v dobro.

A ještě jedno mě napadá. Proč se tolik bojíme chválit? Kdo z vás naposledy přišel k někomu a řekl mu: "Fakt hezky zpíváš!" "Pěkně maluješ!" "Ten náramek jsi udělal/a sám/sama? Je nádherný!" "Slyšel jsem tě hrát na kytaru a hej dobře ty! Jak dlouho hraješ?" "Zajímavá myšlenka, díky za postřeh." "To jak ses zachoval, bylo super!" A podobně. Nepotěšilo by každého z vás, kdyby vám někdo něco takového řekl? :-) Mě určitě! A věřím, že ostatní taky! Tak se nebojme chválit ostatní, protože jediné co nám v tom brání, je ostych oslovit někoho. ;-)